|
Před časem jsem obdržel email od jakési (údajné) Lucie Koutské (
Tato emailová adresa je chráněna před spamboty, abyste ji viděli, povolte JavaScript
), která je prý studentkou fakulty sociálních věd a píše článek o kontroverzních českých umělcích, z oblasti fotografie.
Moje fotografie ji prý oslovily natolik, že by je do článku ráda zahrnula a současně se mnou udělala rozhovor.
Obdržel jsem tedy seznam otázek, které jsem zodpověděl. Bylo mi sděleno, že je to skvělý materiál a dotyčná mě požádala o zaslání několika dalších fotografií, což jsem učinil.
Byly jsme domluveni, že materiály zpracuje a poté mi je ve finální podobě zašle pro zveřejnění na webu. To už se však nestalo, od té doby se neozvala a na moje e-maily nereaguje.
Tak nevím, co si o tom myslet... možná je problém v tom, že odpovědi zahrnují to, co si skutečně myslím. Všelijací tito lidé ohledně rozhovorů na to obvykle nejsou připraveni a upřednostňuji spíše nudné povídání v podstatě o ničem.
O tom jsem se přesvědčil již v Perla Group, kde to bylo téměř na denním pořádku... rozhovor pro Level, pro Krevetu, reportáž v České televizi, značné množství rozhovorů pro všelijaké herní a seriálové weby atp. Postupem času už jsem to moc nemusel, tak jsem se to snažil směrovat spíše na ostatní členy a sám z toho vyváznout.
V každém případě, ohledně focení po mě rozhovor doposud nikdo nechtěl (ne, že by mi to vadilo), což je způsobeno tím, že moje tvorba není pro každého, tak jsem na to této slečně přikývl. Ale jak je patrné, neosvědčilo se to, když ve výsledku není ani schopna práci dokončit.
Rozhovor tedy přikládám níže.
1. Jak jste s focením začínal a co Vás k němu vůbec přivedlo?
Celé to pramení z toho, že rád tvořím. V minulosti jsem působil v tvůrčí skupině Perla Group, která se věnovala převážně dabingu, ale později i hudební a filmové tvorbě.
A právě, když jsem si uvědomil, kolik práce je s natočením byť třeba jen krátkého hudebního videoklipu, tak se mi vkradla do mysli myšlenka omezit se pouze na jedno filmové políčko, kde by odpadlo shánění spousty herců, koordinace všech těch lidí do toho zapojených, zajišťování prostor a to neskutečně dlouhé čekání na výsledek, než se to všechno sestříhá a zpracuje, přičemž až do konce nebylo jasné, co z toho vzejde.
Nezůstalo tedy jen u myšlenky a kontaktoval jsem jednu ze slečen, působící právě v tom videoklipu, zda by neměla chuť něco nafotit a to nejlépe v rouše Evině. Překvapivě jsem obdržel kladnou odpověď, domluvili jsme termín a slečna za mnou skutečně dorazila.
Byl listopad, teploty se pohybovaly kolem nuly, jestli ne dokonce pod ní a mám pocit že i jemně sněžilo. Aby toho nebylo málo, tak se to odehrávalo k večeru, kdy už byla tma. Ale nenechal jsem se odradit, přece nebudu čekat do léta.
Neměl jsem o principech focení ještě moc potuchy, ale že to nepůjde potmě mi došlo. Vzdal jsem tedy záložní zdroj od počítače, asi tři stolní lampičky, co jsem posbíral po domě a vylezli jsme na kopec nad vesnicí.
Dotyčná drkotala zuby už cestou a po odstranění přebytečné textilie se to vůbec nelepšilo. Přesto si počínala statečně a vydržela pózovat asi tři čtvrtě hodiny. To je v porovnání s mými dnešními foceními, kdy některé zabraly i deset hodin, poměrně málo času, ovšem tehdy mi to úplně stačilo k tomu, abych věděl, že mě to bude bavit.
2. Máte poměrně kontroverzní a ojedinělou tvorbu. Co Vás při fotografování inspiruje?
To je velice zajímavá otázka a když se tak nad ní zamyslím, nezbývá než říct, že vlastně ani nevím, co bych označil za primární zdroj inspirace. Každého z nás ovlivňuje celý svět kolem a do jisté míry se to zřejmě projevuje i na způsobu myšlení a vnímání, což podněcuje k vytvoření vlastního názoru, který se pak může přenést i do vizuální formy, právě prostřednictvím těch fotografií.
Samotné představy o jednotlivých snímcích pak přicházejí jako blesk z čistého nebe. Tedy čas od času se mi v hlavě z ničeho nic objeví myšlenka na konkrétní kompozici, která by ve výsledku nemusela vypadat úplně marně.
Do jisté míry jsou však velice inspirativní i přímo fotografované ženy.
3. Co považujete za svůj největší dosavadní úspěch, coby fotograf?
Fotografování se věnuji proto, že mě to baví. Nejde tedy ani tak o úspěchy, jakožto o požitek se samotného focení, se setkání s jednotlivými slečnami a o všechny ty zkušenosti, které každé další focení přináší.
Za úspěch tedy považuji, když seženu spolupracující modelku, která nejen že dorazí na focení, ale je i naladěna tak nějak na stejné vlně jako já, což umožňuje realizovat fotografie, u kterých to bez toho nejde.
4. Máte jako fotograf nějakou vizi, ke které zatím nebyla příležitost, ale v budoucnu by jste jí rád uskutečnil?
V obavě, že bych je mohl zapomenout, si náměty na focení píšu. Zrovna před pár dny jsem je pro přehlednost třídil a těch doposud nerealizovaných je 30 stran. Hlavní problém spočívá v tom, že technicky i obsahově zahrnují víc, než jen prosté stisknutí spouště fotoaparátu nemířeného na nahé tělo, případně jsou tématicky lehce brutálnějšího charakteru.
Takové fotky holky nechtějí. Chtějí "krásné" a líbivé obrázky, které si pak dají na Facebook a těší se z toho, kolik tam náhle mají obdivovatelů.
S takovým přístupem je to těžké. Ale najdou se i spolupracující modelky, jen jich není tolik.
5. Máte ve světě fotografů nějaký vzor, kterému by jste se rád přiblížil?
Jediný fotograf, kterého uznávám je Jan Saudek. Jeho díla jsou mistrná, mají v sobě všechno... úžasnou atmosféru, která nabízí nejen jedinečný estetický dojem, ale nutí člověka k zamyšlení... je v nich děj, myšlenka i příběh a každá fotografie má neuvěřitelnou vypovídající hodnotu. Jsou to snímky, na které se lze dívat hodiny, aniž by omrzely. Ba naopak, čím více času jim divák věnuje tím více dokáže docenit jejich geniálnost.
Nic takového nikdy nikdo jiný nevyfotil a vzhledem k současným směrům fotografie se trochu obávám, že už ani nevyfotí...
6. Co si myslíte o fotografickém umění v Česku?
Dnes, kdy si fotoaparát může za pár korun koupit úplně každý a k pořízení fotografie stačí stisknout jediné tlačítko, bez nutnosti jakýchkoliv znalostí, je situace bohužel žalostná. Internetové galerie se plní tisíci snímků, kde jsou všechny na jedno brdo a chybí tam nějaká hlubší myšlenka, příběh či atmosféra.
To co vídáme v časopisech nemá s fotografií nic společného. Jsou to uměle působící snímky, které nemají ani snahu odrážet realitu a jsou plné digitálních zásahů, jako jsou retuše, vyhlazování pleti, úpravy tělesných proporcí a podobná zvěrstva.
A to ještě nemluvím o celkovém přístupu dnešní konzumní společnosti, kde se mnoho fotografů topí ve špinavých bažinách komerce a kýče, ve snaze co největšího zisku. Výsledným produktem pak není samotná fotografie, ale pouze peníze za ní obdržené.
S uměním už to nemá vůbec nic společného, je to vlastně jistá forma prostituce, kde se dotyční jako nenasytné děvky prodávají a upouštějí od potenciálních vlastních invencí a originalitu si nemůžou dovolit. Jako ovce plní přání zákazníků, kdy v ateliérech zběsile mačkají spoušť, zatímco se jim na paměťovou kartu ukládají tisíce prakticky totožných snímků, které jsou stejné jako ty, kterých obdobným způsobem pořídily neskutečné množství již v minulosti.
7. Přihlásil jste se do soutěže časopisu Reflex, Akty X, s vítězným snímkem "Láska k přírodě" a se snímkem "Dívčí láska", který je zařazený mezi nejlepšími skupinovými akty. Můžete nám říct něco o vzniku uvedených snímků, co Vás k nim inspirovalo atp.?
Do této soutěže se přihlašuji pravidelně. Poprvé jsem se na prvním místě umístil v roce 2012 v kategorii akt v exteriéru. O rok později jsem zvítězil dokonce hned ve dvou kategoriích a to skupinový akt a akt mobilním telefonem.
Prozatím poslední ročník soutěže proběhl v minulém roce, kdy jsem se umístil právě se zmiňovanou fotografií Láska k přírodě. Bylo to zajímavější o to, že na rozdíl od ročníků minulých, rozhodovala pro tentokrát o vítězích odborná porota.
První jmenovaná fotografie je, stejně jako velká část mé další tvorby, pořízena v infračerveném spektru a to speciálně upraveným fotoaparátem. Fotografování v oblasti těchto vlnových délek vyžaduje poměrně specifické podmínky, jako je silné sluneční světlo a nejlépe zeleň, vodu a mraky v jedné kompozici. Navštěvuji za tímto účelem neudržovaný smrdutý rybník, jehož prostředí všechny tyto podmínky splňuje. A právě tam vznikl i tento snímek.
Druhý snímek je již staršího data a byl pořízen v Praze, v jednom ze vstupů do metra. Bylo zajímavé sledovat tváře kolemjdoucích, které byly poněkud vyděšené a to i přes to, že modelky zůstaly částečně zahaleny.
Je to fotografie z období, kdy jsem slečny rád svlékal na veřejných místech, jako je hlavní náměstí plné lidí nebo třeba uprostřed kruhového objezdu. To už mě do jisté míry přešlo, když jsem si uvědomil, že snímky z přírody působí často podstatně lépe a je tam více času na přípravu, neboť se to obvykle obejde bez narušitelů.
8. Na závěr Vás poprosím, aby jste se s námi podělil o nějakou zajímavost, zábavnou historku, nebo naopak příběh z třeba nevydařeného focení.
Bohužel většina těch takzvaně zábavných historek není takového charakteru, aby bylo vhodné je zde publikovat, nicméně zajímavé bylo kupříkladu focení v jedné telefonní budce. Nacházela se přímo u rušené silnice a tak jsme se s modelkou snažili kolemjdoucí ignorovat.
To se nám podařilo a tak jsme nezaznamenali ani příjezd městské policie.
Po dotazu, co to tam proboha děláme, jsem jim vysvětlil, že fotografujeme akty. Po chvilkovém zaváhání a několika rozpačitých pohledech se mě zeptali, jak dlouho nám to bude trvat. Že pouhých pět minut je zřejmě uklidnilo a se slovy "tak dělejte, my vám to tady ohlídáme", nás zbavili nezvaných diváků. |
