Hned vzápětí po fotoaparátu stereoskopickém mi dorazil i ten plenoptický - Lytro Light Field Camera v provedení Graphite (8 GB).

Jak je patrné už jen z výše uvedené fotografie, je to fotoaparát vskutku futuristický a zcela se oprostil od klasické fotografické konstrukce. Přesto působí elegantně a vizuální dojem nenarušují ani ovládací prvky, kterých je zde minimum. Na spodní straně tlačítko na zapnutí / vypnutí a pod krytem ukrytý USB konektor, na horní pak dotyková ploška na ovládání zoomu a spoušť. Hlavním ovládacím prvkem je však malý dotykový displej v zadní části přístroje.

Po rozbalení aparátu z krabice mě nejvíce překvapila jeho velikost - je opravdu malý. Rozměry sice byly všude na internetu uvedeny, ale nevěnoval jsem jim pozornost.

Nicméně, nemá cenu řešit vzhled, ten je tím nejméně podstatným prvkem. Chtěl jsem však začít od té části, která se dá zhodnotit nejsnáze, neboť z hlediska technického jsou mé dojmy prozatím poněkud rozporuplné. Zatím jsem však pořídil pouze několik málo testovacích snímků, takže je brzo na nějaké závěry.

Přístroj je ve způsobu snímání okolního světa zcela unikátní. Když pominu jeho nástupce, tak jiný komerčně dostupný plenoptický fotoaparát neexistuje, doposud se skládaly ze spousty objektivů a superpočítače, takže zabíraly celou místnost. Ta miniaturizace jaké se podařilo dosáhnout je tedy obdivuhodná, ale samozřejmě je to vždy na úkor něčeho jiného. V tomto případě miniaturního displeje a nízkého 2D rozlišení (1,2 Mpix).

Z hlediska technického je princip založen na tom, že se aparát neomezuje na pouhé placaté dvoudimenzionální pixely, ale zachycuje celé světelné pole, formou světelných paprsků, kterých dokáže zaznamenat 11 milionů. Zjednodušeně řečeno, ví o každém takovém paprsku z jakého jde úhlu a jak je dlouhý, respektive jaká je vzdálenost od fotografovaného objektu.

Tím pádem má kompletní (tedy v rámci počtu zachycených paprsků) informaci o celém zachyceném prostoru a zřejmě by nebyl problém na základě těchto dat vytvořit kompletní 3D model pro aplikace, jako je Autodesk 3ds Max, Cinema 4D, či třeba freewarový Blender. Takový model je pak možné kupříkladu vytisknout na 3D tiskárně. Experimentovali s tím na jednom zahraničním fóru, ale k čemu nakonec dospěli tam již uvedeno nebylo.

V každém případě, ve výsledku je tedy zachycen prostor ve třech dimenzích, takže lze ve snímku libovolně přeostřovat, hýbat s perspektivou (byť jen lehce), vytvářet stereoskopické snímky a tak dál... možností je nespočet.

A jak že to celé funguje ? Asi nejjednodušeji lze princip pochopit, když si představíte (nebo vygooglíte) oko mouchy v mnohonásobném zvětšení. Princip je totiž velice podobný - před snímačem je umístěna soustava mikročoček, které dokáží zachytit směr, z jakého paprsek přichází. Každá čočka má vyhrazené určité snímací pole, respektive určitý počet pixelů na snímači, což má ale negativní vliv na výsledné 2D rozlišení, které je při exportu do JPEG pouze 1,2 Mpix. To však myslím vůbec nevadí, neboť exportovat plenoptické fotografie do 2D by byl naprostý nesmysl a postrádalo by to jakoukoliv logiku (kvalitnější 2D snímky lze pořídit i mobilním telefonem). Mnohem zajímavější je fotografie nechat v interaktivní podobě.

Tolik k teorii. V praxi se to má tak, že lze přístroj považovat spíše za technologický prototyp, než fotoaparát k běžnému použití. Na experimentování a vnesení kreativních prvků do fotografie je však jako dělaný.

Už jen třeba z hlediska stereofotografie má řadu výhod. Výsledná báze je tam malá, že není nutno se nijak omezovat nejbližším objektem ve snímku a z hlediska stereoskopického okna je ve výsledku vše i přes to v pořádku. Je to však samozřejmě vhodné spíše na blízké objekty, neboť v opačném případě bude stereoskopický efekt prakticky nulový. Na to je zase lepší ten Fujifilm.

Další výhodou je možnost fotit na vzdálenost 0cm, což zní zdánlivě jako nesmysl, ale předmět se opravdu může přední čočky objektivy téměř (možná i úplně) dotýkat a ve výsledku bude ostrý (tedy dá li se to tak nazvat, neboť s ostrostí je to zde podstatně složitější a v samotných surových datech je vlastně ostré celé světelné pole, bez ohledu na to, na jakou část se při prohlížení zaostří).

V softwaru pro Windows lze pak určit hloubku ostrosti od F1 do F16. S programem jako takovým se pracuje poměrně dobře a je jednoduchý a intuitivní. Pouze import snímků z fotoaparátu trvá dost dlouho a plně vytěžuje výkon procesoru. Což vysvětluje, proč software existuje pouze v 64-bitové verzi a na 32-bitových systémech jej spustit nelze.

Zkoušel jsem i export do podoby animovaného videa s rozlišením fullHD a 60-ti snímky za vteřinu, přičemž to už se ten procesor dostával slušně zabrat.

Můj Core 2 Quad Q8200, s původním taktem 2,33Ghz, kterému jsem lehce zvýšil napětí a tím pádem samozřejmě i takt na hodnotu 2,7 Ghz (jel stabilně se současným chlazením i přes 3 Ghz, ale nechtěl jsem, aby shořel), se v průběhu tohoto počinu, který mimochodem trval ještě déle než ten import, dost zapotil - měl 99°C.

Vyfotil jsem několik zkušebních snímků v "každodenním režimu", kde se vůbec nemusí ostřit, pouze lze dotykem zvolit místo měření expozice, ale ty výsledky, z hlediska možnosti přeostřování nebyly nic moc. Takže jsem hned přešel na "kreativní režim", kde se vybírá střed ostřícího rozsahu, což jsem zatím úplně nepochopil, jak přesně funguje.

Ale pokud je ve snímku například zachycena osoba s krajinou v pozadí, tak je prý ideální střed nastavit hned za tuto osobu. Zřejmě to tedy bude tak, že podobně jako když se klasickým fotoaparátem fotí krajina s vysokým zacloněním, kde je cílem aby bylo vše ostré, je nutno zaostřit někam do středu fotografované scény, i zde se tímto způsobem docílí toho, že všechno, co dopadá přes mikročočky na čip, je ostré.

Fotoaparát umožňuje i manuální nastavení času závěrky a citlivosti ISO, ovšem to je velmi nepraktické, neboť se to musí vždy řešit zdlouhavě přes menu. Takže tímto způsobem nastavuji pouze ISO a čas nechávám na automatice.

Při pořizování snímků je nutno vybírat takové kompozice, kde ta práce s hloubkou bude mít smysl a využití, neboť pokud je to ignorováno, tak člověk ve výsledku dost narazí - je pak nevhodně zpracovaná mapa hloubky (depth map) a přeostřování nefunguje správně. To stejné platí při nevhodně nastaveném středu ostřícího rozsahu.

Nejtvrdším oříškem však je snaha o integrace systému, schopného zobrazovat tento formát fotografií (*.lfr), do tohoto webu. Na stránkách Lytra sice lze nalézt návod, jak fotografie vložit do vlastního webu, aby byly fyzicky uloženy na vlastním serveru, ale bohužel prakticky nic z toho, co ta píšou nefunguje.

Adresa "https://light-assets.herokuapp.com/" je nefunkční, respektive po zadání kódu obrázku se načte prázdná stránka, místo toho, aby došlo ke stažení ZIP balíčku, jak je tam uvedeno.

V souladu s pokyny jsem jim dále zaslal žádost o licenci aplikace Pro Web Player, která je k tomu nezbytná. Úskalí je v tom, že jsem neobdržel žádnou odpověď, takže program nemám a ani jsem ho nikde nenašel ke stažení.

Někteří lidé ve společnosti Lytro působící, to zkrátka očividně nemají v hlavě úplně v pořádku... všude prohlašují, jak je to revoluční technologie a jak je to úžasné, což je i do jisté míry pravda, ale už jim tak nějak nedochází, že je to na nic, pokud nelze fotografie normálním způsobem prezentovat na internetu.

Co z toho, že je možné snímky vkládat do galerie na Lytro.com a odsud zobrazovat i na vlastních stránkách, když se nelze zbavit té závislosti na službách třetích stran a umístit je na svůj server. Že je navíc podporuje i pár zcela bezvýznamných webů, jako je ten "úžasný" Facebook nebo 500px.com je sice hezké, ale ve výsledku k ničemu. Ocení to možná pár extrémistů, případně zmatených pubertálních slečen, které Facebook používají a mají potřebu tam sdílet své obrázky podřadných kvalit i obsahu, ale o seriózní prezentaci hovořit nelze.

Trošku jsem se hrabal ve zdrojových kódech oficiální Lytro galerie, ale mám pocit, že pokud člověk nestudoval na Stanfordské univerzitě, jako vynálezce Lytra i tohoto formátu souborů, tak nemá velkou šanci pochopit, jak to vlastně funguje... alespoň ne bez dokumentace. Pochytil jsem, že původní formát je, prostřednictvím spousty všelijakých java scriptů a všeho možného, rozkládán  na spoustu JPEGů s různými perspektivami, které jsou dále opatřeny souborem s mapou hloubky snímku a nějakými dalšími podivnostmi, přičemž ve výsledku jsou tato data pomocí další spousty scriptů, které zajišťují řadu výpočtů, rozostřování atp., interpretována do podoby výsledné interaktivní fotografie.

Tu lze zobrazit buď prostřednictvím HTML5, nebo důmyslnějším OpenGL přehrávačem, který však není plně kompatibilní s některými prohlížeči a především mobilními zařízeními.

Ani po "vypůjčení" všech zdrojáků, které nejsou nijak chráněny, se mi však nepodařilo zobrazovací systém zpětně rekonstruovat, aby byl plně funkční (dosáhl jsem pouze částečné funkčnosti). Takže svépomoci to očividně též nepůjde a obávám se, že ty snímky opravdu budu muset načítat z oficiální Lytro galerie, což je hnus.

Další zásadní nevýhodou obou mých nových fotoaparátů - jak Lytra tak Fujifilmu W3 3D, je nemilý fakt, že samozřejmě "vidí" pouze ve viditelném spektru, zatímco mě se přece jen o poznání více zamlouvá to infračervené.

Bohužel k přestavbě ani jednoho z těchto aparátů nemám dostatek odvahy, neboť ten Fujifilm se opravdu blbě sháněl a byť Lytro se shání dobře, tak ani to nebylo úplně zadarmo.

On by, z hlediska čistě teoretického, nemusel být problém ani v tom, postavit si vlastní plenoptický fotoaparát, respektive upravit obyčejný na plenoptický. Jak je patrné ZDE, potřebné fólie mikročoček lze běžně zakoupit, byť taky ne úplně výhodně.

Takovou fólii by pak stačilo umístit před čip, do pozice kde běžně bývá IR cut a z hlediska hardwarového by byl plenoptický fotoaparát na světě. Ovšem lezlo by z toho něco asi v tomto duchu a to stejné by se i zobrazovalo na displeji prostřednictvím živého náhledu. Což by ale u zrcadlovek problém nebyl, neboť by stačilo použít optický hledáček.

Oproti tomu, zpracovat taková data do použitelné podoby už by problém byl a pokud by se nepodařilo je nějakým způsobem konvertovat do formátu Lytra, aby se s nimi dalo pracovat v jejich softwaru, tak by to bylo prakticky bez šance.