Dnes mi konečně dorazil Fujifilm FinePix Real 3D W3 a nezbývá, než konstatovat, že je to krásný fotoaparát. A teď nemyslím z hlediska vzhledu, nýbrž z hlediska funkčnosti a všech těch možností, které zachycení třetí dimenze nabízí.

Když jsem s ním fotil posledně (což už je nějaký ten rok), měl jsem jej pouze zapůjčený a zdaleka jsem ještě jeho potenciál nedokázal plně využít. Ostatně, bylo to poprvé, co jsem měl stereoskopický foťák v ruce.

Nyní už však začínám chápat jednotlivé zákonitosti tohoto druhu fotografií a mám určitou představu o tom, co takové snímky vyžadují a jak k tomu přistupovat. Hned, jakmile se naskytne příležitost, tedy fotoaparát vyzkouším v praxi, přímo na ladných křivkách těla ženského.

Fotoaparát mi dorazil zabalený v původní krabici, včetně kabelu, návodu, CD a všeho, co obsahovalo původní balení - zkrátka úplně jak nový. A v takovém je i stavu, takže za 1800,- Kč to byla perfektní koupě.

Co se softwaru týče, na přiloženém CD byl program MyFinePix Studio, ovšem, jak se ukázalo, ten je dobrý pouze na práci s 3D videem (není to klasické "side by side" ale nějaký netypický formát, takže jiný software si s ním nerozumí), jinak je naprosto k ničemu. StereoPhoto Maker je totiž podstatně použitelnější a fotografie v něm lze zpracovat (především sesadit) velmi pohodlně a s dobrými výsledky.

Lidé si na internetu stěžují na zbytečně velkou stereoskopickou základnu (vzdálenost objektivů), která je 75 mm, což je více, než je tomu v případě lidských očí. Tím pádem vzniká lehčí forma hypersterea a objekty na snímku se pak jeví menší, než ve skutečnosti jsou.

Mě to však vůbec nevadí, neboť právě hyperstereo se mi zamlouvá z výtvarného hlediska nejvíce. Když chci vidět realitu tak, jak je, podívám se z okna a nepotřebuji k tomu 3D foťák. Ovšem, zde ten potenciál vidím jinde.

Jedinou nevýhodou je, že na základě této báze (stereoskopické základny) by neměl být žádný předmět ve snímku blíže než 2,1875 metrů při nejširším ohnisku (35 mm). V opačném případě dojde k překročení takzvané maximální přijatelné deviace a zjednodušeně řečeno, to bude "tahat za oči". U delších ohnisek se tato vzdálenost mění a na nejdelším konci zoomu, tedy 105 mm, je to už 6,5625 metrů.

Za nejbližší objekt se považuje to, co je ve snímku skutečně nejblíže, ať už je to stéblo trávy, nebo třeba kámen. Vychází to ze stereoskopického okna, které funguje podobně jako okno klasické, při pohledu z něj... všechno, co se dotýká okrajů snímků musí být za oknem, jinak by to nedávalo smysl a mozek neví, co si o tom myslet. Před oknem mohou být pouze předměty, které se okrajů nedotýkají, jako například natažené ruce, sloní chobot, letící předměty, jako třeba kulky ve filmech či všelijaké sekrety ve 3D pornu, které člověka nutí uhýbat hlavou, když proti němu letí a tak podobně...

To však platí pouze pokud je součástí snímku nekonečno (které je vždycky jinak daleko, je na to výpočet). V opačném případě lze údajně použít i vzdálenost podstatně menší.

Kdyby tedy byl nejvzdálenější bod pouze jeden metr daleko (ideální pro snímky typu "škrcení" atp.), tak by při bází 75 mm a ohnisku 35 mm, mohl být nejbližší bod 0,68627451 metrů blízko. Tedy alespoň teoreticky.

Celkově je to s tím poměrně složité, člověk aby prvně půl hodiny počítal a měřil, než stiskne spoušť. Já si na to pro zjednodušení alespoň udělal tabulka se vzorci v Excelu, která po zadání základních hodnot vše potřebné vypočítá.

Vycházel jsem při tom ze vzorců uvedených na stránkách klubu stereofotografie a musím uznat, že to má něco do sebe, ty fotky pak vypadají nesrovnatelně lépe, než když se člověk těmito pravidly neřídí, to pak je opravdu akorát tak na bolest hlavy. Na druhou stranu, třeba u 3D filmů je poměrně běžnou záležitostí, že  tam 3D okno dodržováno není a je tam i běžným způsobem pracováno s hloubkou ostrosti, což je v rozporu s tvrzením, že musí být na stereoskopických fotografiích vše ostré.

Každopádně, když to tedy shrnu, 3D foťák mám a zdejší galerie je na 3D fotky technicky připravena, takže již nic nebrání tomu, abych začal třetí dimenzi plně fotograficky využívat.