Galerie byla opět obohacena o další snímky s modelkou Furieux.

Byť to u infračervených fotek nedělám často, pro tentokrát jsem se rozhodl pro černobílé pojetí.

(A co se toho nadpisu týče... dobře, i něco málo modré.)

Je tomu již téměř měsíc, co jsem se vydal do Hustopečí, abychom tam s modelkou Furieux zachytili jedny z posledních letošních, byť už poněkud zmírajících, slunečních paprsků, které v sobě ještě zahrnují infračervené záření dostatečné intenzity na to, aby je bylo možné v odpovídající formě fotograficky využít.

V neprospěch fotografování v tomto spektru hovořil i stav zeleně, která, jak známo, výborně odráží IR světlo a vytváří tak na snímcích potřebný kontrast. Ta už totiž v září též není v tom stavu, jako třeba o měsíc dříve.

Ale abych tedy nezacházel do zbytečných podrobností, které stejně zajímají málokoho, tak zkrátka podmínky byly pořád ještě poměrně dobré, byť zdaleka ne dokonalé, což se na fotkách podepsalo nízkou intenzitou barevné informace.

Co se tématiky týče, tak jsem zde již patrně v minulosti zmiňoval, že náměty pro tuto fotografickou seanci navrhla sama modelka a to formou kreseb. Ne všechny však bylo možno realizovat zcela v souladu s námětem a ne na všechny se dostalo.

Z hlediska mé fotografické aparatury zprvu vše vypadalo velmi nadějně, ale ve výsledku se to opět neobešlo bez následků.

Můj Olympus E-PL1 PEN se začal vyrábět již před téměř deseti lety a i ten můj konkrétní, uzpůsobený pro snímání v plném spektru (a s pomocí filtru na objektivu pak i v tom infračerveném) už toho má dost za sebou.

Datum výroby je však přímým viníkem toho, že displej je vyroben zastaralou technologií a na slunci na něm není prakticky nic vidět (a hledáček tento fotoaparát nemá, respektive, dá se k němu dokoupit a připojit digitální, ale ten je neúměrně drahý). 

V minulosti jsem s ním absolvoval pár focení, kdy jsem chvílemi fotil téměř naslepo, což je docela problém, zejména vzhledem ke skutečnosti, že využívám výhradně staré zcela mechanické objektivy, bez jakékoliv elektroniky, které tím pádem nedisponují autofokusem a je nutno provést přesné zaostření prstencem na objektivu.

Protože jsem se chtěl obdobným situacím do budoucna vyhnout, pořídil jsem již před časem na eBay jakousi obrovskou očnici, která se mi povedla modifikovat tak, aby přesně pasovala a displej mého Olympusu, byť původně byla určena pro mnohem větší Canon.

Tato sestava fungovala výborně a na displeji jsem tak viděl každý detail bez ohledu na intenzitu slunečního svitu.

Podcenil jsem však skutečnost, že primárním prvkem takové očnice je poměrně rozměrná lupa a že v kombinaci se sluncem to, z pochopitelných důvodů, může být zdrojem problému.

Taky že ano! Při aranžování snímků si aparát různě odkládám, což v praxi obvykle vypadá tak, že jej odhodím kamsi do trávy a vůbec mě tedy nenapadlo sledovat pozici očnici vůči slunci. 

Jak se dalo čekat, bylo pouze otázkou času, než se lupa v očnici dostala do takové polohy vůči slunci, že ohnisko bylo v místě displeje fotoaparátu a nebohé tekuté krystaly v něm tedy byly zcela seškvařeny.

Výsledkem je asi centimetrová šmouha, která je tedy do displeje fyzicky vypálena.

Ale ještě to dopadlo dobře, pokud by to schytala například baterie, bez exploze by se to neobešlo.

Co se tedy týče samotného fotoaparátu, respektive jeho současného stavu, tak fotit se s ním dá i v této podobě, ale do budoucna by asi stála za úvahu výměna displeje.

Není to však jeho jediná závada... občas ještě zešílí a začne svévolně přepínat fotografické režimy. Ale vždy je trpělivě přepínám zpět, než se aparát opět vzpamatuje a pak již bez problémů funguje.

Jedná se tedy spíše o detaily, které nepovažuji za důvod ke koupi nového foťáku a i kdybych považoval, tak by mi to nebylo nic platné, neboť, když pominu skutečnost, že na něj nemám finanční prostředky, tak infračervené fotoaparáty se dost obtížně shání. 

Ale to není podstatné... podstatné je, že v galerii můžete spatřit několik málo prvních snímků a další přibudou v dohledné době.